• Domů
• Motorové modely
• Polomakety
• Elektrovětroně
• Větroně
• Odkazy

S polomaketou Fokkera E. III na čtyřtakt ASP FS 30 AR (5 ccm) jsem se na letiště dostal až v pátek 20. dubna 2012 navečer.



Fokker E. III

Bylo pod mrakem a vál jen mírný boční vítr. Motor po zimním odpočinku chytil celkem spolehlivě, i když mu bylo třeba trošku víc nasát. Jehlu jsem vůbec neseřizoval, létal jsem na totéž nastavení jako loni na podzim a nebyl v tom žádný problém. Palubní zdroje ukazovaly 5,2 V, ke konci létání ještě stále dobrých 4,9 V.

Během létání se plně osvědčilo podzimní posunutí kol vpřed, najednou šlo s modelem bez potíží pojíždět, startovat a přistávat, a to i opakovaně.

Kroutící moment čtyřtaktního motoru činí příjemnější levou zatáčku, do pravé se musí jít ve větším náklonu na křídlo, jinak se může ukázat, že se do ní modelu nechce se stejnou ochotou jako do pravé. Na běžné létání stačí kolem 20% plynu, model startuje bez potíží už asi na 80% plynu, přemety bez rozjezdu nejsou problém, motor skutečně bravurně táhne.



Je zřetelně vidět, že model má poměrně malou výškovku, ale na delším rameni, takže je dost účinná; pro létání jsem si ji zmrtvil kolem středu poměrně výrazným exponenciálem.

Model je poměrně rychlý a při řízení je třeba dávat pozor, nicméně na druhou stranu se potvrzuje jeho vysoká stabilita, což je při nulovém vzepětí pozoruhodné. Létat lze i velmi pomalu, k tomu stačí trošku urychlený volnoběh:).

Pozitivně se jeví také motor, resp. jeho spotřeba, která se záběhem výrazně snížila, takže při běžném létání, kdy je plný plyn využíván jen výjimečně, lze na nádrž o objemu cca 120 ccm létat nejméně 18 minut s tím, že dosažení 20 minut by bylo na hranici zásoby paliva.

V životě jsem nalétal přece jen víc hodin s motory Saito (7,4 ccm a 6,6 ccm) než s motory typu ASP, takže pozoruji rozdíly: předně je to zvuk (zvuk Saita je realističtější) a pak také komprese: po létání i za studena mají obě Saita velkou kompresi (po protočení může vrtule APC proseknout i kůži na prstu), což u ASP zdaleka nehrozí. Jinak jsem ale s tímto motorem ASP spokojen: má stabilní chod, dobré přechody a slušný tah.



Model není přimo vedle mě, ale trošičku dál... je vidět, že patří k těm menším.

   
Celkem jsem absolovoval čtyři lety, které jsem proložil asi třemi čtyřmi mezipřistáními, takže celkový letový čas byl něco přes hodinu. Domů jsem odjížděl za setmění... a spokojený.

Létání jsem zopakoval navečer 23. dubna 2012, zkoušel jsem i tzv. moderní Immelmannův obrat, který končí polovýkrutem, když je model v přemetu nahoře na zádech. Jde to, ale Fokkerův polovýkrut moc svižný není... ono také historický Immelmannův obrat vypadal jinak, protože jeho účel byl jiný, tedy nikolik dostat se do výšky a tam změnit směr, ale změnit směr a nabrat velkou rychlost, tj. zakončení je ve stejné výšce jako začátek a razantně znovu zaútočit. A tohle Fokkerovi jde velmi dobře, vždyť Max Immelmann se právě na jednoplošnících Fokker proslavil.



Schéma Immelmannova obratu

Odletěl jsem dva plnohodnotné lety kolem 15 - 17 minut v klidném počasí. Trochu se mi ale zrušila sbíhavost kol, takže třetí start byl s potížemi. Během letu se najednou zvedl prudký nárazový vítr a chystalo se začít pršet. Odlétl jsem se zmítajícím se Fokkerem po větru a šel na přistání. V turbulenci a poryvech jsem musel přidat plyn, abych se vůbec dostal nad přistávací dráhu. S modelem to pořádně cvičilo. Asi dva metry nad dráhou jsem postupně jemně ubíral plyn, až se Fokker zastavil v prudkém čelním větru na místě ve vzduchu. Mírně jsem začal ubírat a model se něžně snesl jako vrtulník na zem. Krásné přistání, ale vítr byl tak silný, že nešlo pojíždět, protože zboku by model převrátil. Motoru jsem na poslední let asi o dva zoubky uzavřel palivovou jehlu, prospělo mu to vyšším výkonem.